Ischemická choroba srdeční:
V případě, že příčinou srdečního selhání je nedokrvení srdečního svalu kvůli zúžení věnčitých (koronárních) tepen, je v nich do jisté míry možné průtok krve obnovit. Zákroky mohou být provedeny buď plánovaně, nebo akutně při infarktu myokardu. Možnosti jsou v základu dvě – operační s otevřením hrudníku a našitím spojek, které zúžení přemostí (koronární bypass), nebo intervenční, při kterých se speciálními nástroji (katetry) lékař dostane přes cévy na zápěstí nebo v třísle až do srdce a zevnitř problém opraví. Cévní řečiště si přitom zobrazuje vstříknutím látky, která je vidět pomocí rentgenového zobrazení v reálném čase. V případě, že je patrný výpadek plnění některého srdečního okrsku kvůli zúžení, pak toto místo ošetří roztažením balónku a zavedením tzv. stentu, kovové trubičkovité výztuže. Výběr mezi intervenční a operační metodou zpravidla provádí multidisciplinární tým na pracovištích, která se oběma postupům věnují. Intervence se většinou provádějí u pacientů s menším počtem zúžení, rozhodují ale i konkrétní anatomické poměry. Intervenční vyšetření a případná oprava zúžených míst se také provádí u všech pacientů po srdeční zástavě.
Onemocnění chlopní:
Aby srdce bylo jako pumpa účinné, je třeba zajistit, aby krev tekla jen jedním směrem. K tomu slouží systém chlopní. Chlopenní poruchy se dělí na dva základní druhy – stenózy a regurgitace. První představuje zúžení, a tím pádem i zpomalení průtoku prostorem chlopně, druhý naopak nedomykavost, při které krev neteče jednosměrně, ale vrací se zpět. Na základě konkrétní poruchy lze chlopně opravit buď pomocí otevřené operace, nebo opět intervenčně přes malý vpich v třísle.
Pokud za potížemi stojí alkohol:
Srdeční selhání může být způsobeno dlouhodobou konzumací alkoholu. V takovém případě je třeba úplně přestat pít. Pokud se to zdaří, dojde u řady pacientů k úplnému vyléčení, nebo alespoň výraznému zlepšení srdečních potíží.
Když srdce pumpuje příliš rychle (a nepravidelně):
Arytmie (nesprávné rytmy) mohou být příčinou srdečního selhání, ale také mohou vznikat v jeho důsledku. Nepravidelný rytmus snižuje účinnost vypuzování krve, u rychlých arytmií (většinou fibrilace síní) navíc dochází k přetížení srdce, podobně jako když se při posilování unaví svaly příčně pruhované. Léčba se opírá o léky a elektrokardioverzi (jakýsi restart srdce pomocí elektrického proudu, provádí se v narkóze). U některých pacientů se ale arytmie stále vracejí, a je proto třeba provést intervenční výkon zvaný radiofrekvenční ablace. Při této miniinvazivní proceduře lékaři pomocí dlouhých drátků (tzv. katetrů), které se zavedou přes cévu v třísle až do srdce, najdou a popálí místo v srdci, které je za vznik arytmie zodpovědné. Podobně se provádějí také další výkony, například izolace plicních žil.
A když naopak příliš pomalu:
Při pomalých arytmiích, ať už pravidelných, nebo nepravidelných, je problémem především nízký srdeční výdej. Důsledkem je únava, motání hlavy, případně porucha vědomí. Řešením je zavedení kardiostimulátoru, většinou do podkoží v podklíčkové krajině. Z těla přístroje vedou elektrody (tenké drátky), které se přes cévy zavedou až do srdce. Přes tyto elektrody přístroj srdce stimuluje a určuje mu rytmus dle konkrétní potřeby.
Osobní defibrilátor, který je neustále připraven:
U některých pacientů se sníženou funkcí srdce hrozí vznik tzv. maligních arytmií. Jedná se o poruchy rytmu, při kterých se srdce sice hýbe, prakticky ale nepřečerpává žádnou krev a rozvíjí se zástava oběhu. Tyto stavy vyžadují okamžitou léčbu, jinak dojde k úmrtí. Jedinou dostatečně rychlou možností je podání elektrického výboje pomocí defibrilátoru nebo AED, které ovšem nejsou vždy k dispozici a je třeba na ně myslet a umět je používat. U pacientů ve zvýšeném riziku vzniku maligní arytmie se proto preventivě zavádí do podkoží v podklíčkové oblasti přístroj, který se odborně jmenuje implantabilní kardioverter-defibrilátor (ICD). Postup zavedení je prakticky stejný jako u kardiostimulátoru, funkce je ale jiná. Defibrilátor rozpozná případnou maligní arytmii a podá přímo do srdce elektrický výboj, kterým ji zruší, a obnoví tak srdeční funkci.
Srdeční resynchronizační léčba:
Aby byla srdeční funkce účinná, je potřeba, aby jednotlivé oddíly srdce (síně, komory) pracovaly ve vzájemném souladu a jejich stahy byly správně načasovány. Naopak při porušení souhry srdečních komor, tzv. dyssynchronii, účinnost srdce jako pumpy klesá. V takovém případě je možné zavedení tzv. resynchronizační terapie. Resychronizační přístroj vypadá podobně jako kardiostimulátor, opět jde o malou krabičku implantovanou v podklíčkové oblasti, ze které vycházejí elektrody. Pomocí elektrod je ale stimulováno více míst najednou tak, aby byla synchronizace srdeční činnosti obnovena. Některé přístroje umějí srdeční resynchronizační léčbu kombinovat s funkcí defibrilátoru při maligní arytmii.
